Zamýšleli jste se někdy nad tím, proč je kvalita komponent i celých sestav (nejen v počítačové branži) čím dál nižší a proč člověk neustále musí prakticky všechno reklamovat? Pamatuji doby, kdy se nové počítače (nebo komponenty) kupovaly proto, že ty dosud používané byly již příliš morálně zastaralé. Dnes se nové kupují proto, že ty staré fyzicky přestaly fungovat. Jistou dobu platilo pravidlo, že pokud se výrobek pokazí, je to přesně jeden den po skončení garance. Dnes je situace spíš taková, že vydrží-li výrobek po celou dobu garance, je to skoro zázrak.

Předem musím zdůraznit, že následující text není založen na empirických měřeních, výzkumech veřejného mínění, ani na konkrétních důkazních materiálech. Jde jen o subjektivní názor a postřehy získané při každodenní praxi. Proto zde nejsou odkazy na zdroje.

1. Cost cutting

Od konce 90. let, společně s tím, jak se svět řítí rychleji do pekel na křídlech velkých korporací, se rozmáhá trend "cost cutting" za každou cenu. Cost cutting (česky "snižování nákladů", v řeči marketingu "katování kostů") znamená dosažení vyšší zisku snížením výrobních, kontrolních, přepravních a prodejních nákladů. Zisk = výnosy - náklady. Výnosy už se moc zlepšit nedaly, přišlo tedy na řadu to šetření na výrobcích, aby byl zisk co nejvyšší. Souvisí to i s konkurenčním bojem a snižováním cen a marží v oboru výpočetní techniky. Na druhou stranu to ale také souvisí s chováním spotřebitelů. Slovo spotřebitel zdůrazňuji, protože "západní" společnost se stala společností spotřebitelů, nikoliv zákazníků. Spokojený zákazník si příště koupí výrobek stejné značky. Spotřebitel si půjde vždy koupit to nejlevnější.

1.1. Cost cutting ve výrobě

Výrobci šetří na součástkách (např. kvalita a množství kondenzátorů použitých na výrobku), na pracovní síle (všechno se vyrábí v Číně), na technologických postupech. Každý ušetřený desetník či dolar znamená v milionové produkci slušnou úsporu. Centík k centíku a CEO si pak může koupit nové a modernější letadlo pro cesty do práce... (Zde vzniká přidaná ekologická zátěž č. 1 díky výrobě v regionech, kde je ekologie každému "buřt".)

1.2. Cost cutting při kontrole kvality

Mnoho firem (většina? všechny?) došlo k zajímavému zjištění: nepotřebují kontrolu kvality! Je to oddělení, které jen něco stojí a přitom nevykazuje žádný provozní zisk. Kontrola kvality byla přenesena na zákazníka. Funguje výrobek? Pak je všechno ok. Nefunguje? Zákazník to prostě půjde reklamovat. Reklamační oddělení musí firma živit tak jako tak... A úspora je na světě. Obrovské množství šmejdů vzniklých díky úsporám v bodu 1.1. tak koluje po světě, než dorazí ke svému zákazníkovi, který to teprve otestuje... (Zde vzniká přidaná ekologická zátěž č. 2 díky dopravním výkonům.) Část zákazníků i díky délce distribučního řetězce svou reklamaci neuplatní a výrobce tedy dosahuje dvojího zefektivnění: ušetřil za kontrolu a ještě má zmenšený podíl náhrady vadných výrobků (při efektivní práci kontrolního oddělení by museli nahradit každý vadný výrobek, takhle jen některé z těch, u kterých se na to přijde).

Určitě by se daly odhalit i další formy cost cuttingu související s výslednou kvalitou, ale tyhle považuji za základní.

2. Evropská unie, byrokracie z Bruselu a eko-terorismus

Jasně, dělají to všechno jen pro naše dobro... A myslí to s námi dobře a křišťálově čistě a vpřed ke světlým zítřkům!

Geniální směrnice známá pod zkratkou RoHS zakazuje mj. použití olova v elektrických a elektronických zařízeních. Olovo se v určitém procentu používalo v pájecích pastách. Pro méně znalé: to je to stříbrné, co drží všechny ty elektronické součástky pohromadě na desce. A když se to musí obejít bez olova, jsou nové, náhradní a alternativní pájecí pasty. Ovšem ty buď mají jiné/horší vlastnosti nebo nejsou dostatečně vhodné pro levnou technologii a ještě levnější pracovní sílu z bodu 1.1.

I když by všechno ostatní při výrobě bylo fajn, tak "nové a lepší" pasty bez olova mají problém s udržením kvality na ošizených výrobcích, které trpí přehříváním a jinými neduhy. Díky novým pastám se také zásadně zvýšilo množství "studených spojů" a snížila možnost opravy výrobku výměnou jedné malé konkrétní součástky. Je tedy často nutné měnit celé desky za stokoruny či tisíce, místo jedné součástky za několik korun. Když ovšem měníte celou desku, namísto opravy jednoho konkrétního místa, riskujete výskyt chyby na stejném místě (nebo jinde) znovu, protože technologie výroby je stejná, materiály jsou stejné a pravděpodobnost problému je tedy ... zase stejná.

Dovedeno do absurna: nyní díky RoHS nevezeme na skládku ani jeden výrobek, který by obsahoval olovo. Namísto toho tam za dobu ekvivalentní jeho životnosti vč. možností oprav skončí 10 jiných výrobků bez olova, které ho nahrazují. (Přidaná ekologická zátěž č. 3 za množství a č. 4 za související dopravní výkony.)

3. Nedoladění software a překotný vývoj nových technologií

Pořád se vyvíjejí nové a nové věci, nikdo nemá čas na pořádné odladění a vyzkoušení těch již existujících. Kdyby se totiž zabýval tím už existující, byl by out a ne in. Software je dnes ve všem, kde je elektronika. Výrobci out-sourcují dodávky, nikdo nemá žádnou zodpovědnost, šetří se na dokumentaci a střídají se pracovní síly. Prostě firemní kultura. Důsledek: když už má výrobek to štěstí, že výše uvedené body kvalitativně přežije, má pořád ještě šanci být pohřben špatně napsaným ovládacím firmwarem ... a/nebo nic nefunguje podle specifikace jak má.

4. Teorie spiknutí

Za tohle mne asi nebude mít nikdo rád, ale neodpustím si to. Mnoho výrobců nutí své zákazníky nakupovat nové výrobky i v případech, kdy by to vůbec nebylo potřeba. Díky tomu, že elektronika je všude a tak je všude také software, není problém do výrobku vložit auto-destrukční mechanismus. Prostě po nějaké době (tj. po záruční lhůtě) přestane fungovat nebo odmítne spolupráci a vy musíte jít a koupit jiný. A protože máte zbytek vybavení už přizpůsobený tomuto výrobku, bude mít snahu koupit stejný, abyste se vyhnuli dalším souvisejícím investicím. (Vzniká tak přidaná ekologická zátěž č. 5 za zbytečně vyhazované zařízení a č. 6 za související logistiku.)

Považujete bod 4. za sci-fi a za přitažené za vlasy? Omyl. Jako příklad poslouží třeba inkoustové náplně nebo tonery do tiskáren. Mají na sobě čip, který nese spoustu informací. Např. o jaký typ/barvu se jedná, kolik je uvitř ještě inkoustu/toneru, kdy byl vyroben a také např. kdy končí jeho životnost. Že se na toneru nemá co zkazit? No to říkáte vy, ale výrobce s okazem na "zajištění garantované kvality tisku" si myslí něco jiného. V kazetě je třeba 50% náplně, projde datum a nevytisknete už ani stránku. Čip si také pamatuje, když klesne náplň pod stanovenou hodnotu. Pokud pak chcete doplnit náplň (ekologicky) inkoustem od dodavetelů alternativních "re-fill sad", máte smůlu. Čip už ví, že náplň byla prázdná a dokud čip nepřeprogramujete, tak prostě máte smůlu.

A to je vše.

Poučení: kdyby někomu šlo skutečně o ekologii, měl by snahu ze spotřebitelů udělat opět zákazníky a ze spotřebního zboží výrobky na celý život (a tím je myšlena alespoň uvažovaná životnost výrobku, když už ne život spotřebitelův).